V srpnu 2017 se měl konat druhý ročník raftařského fóra na Sibiři pod názvem Whitewater of Siberia 2017. Když jsme zjistili, že podmínkou pro účast je věk 25 až 35 let, tak jsme přihlášky posílali jen tři. Já (Radek Janošek), Marťa Blanářová a Vojta Chrenka. Jako podmínka pro přihlášení bylo napsat esej na v angličtině na vybrané téma a poté o sobě natočit propagační video. Já a můj kameraman Matica jsme točili video asi tři dny, jednou jsem se během točení cvakl a utopil brýle, Vojta vypadá na tom videu jako slepec, protože to všechno čte z papíru a Marťa dotočila video až dva dny po uzavírce přihlášek. Ale nakonec nás vybrali všechny. V úterý 15. srpna jsme brzo ráno já s Vojtou odlétali z Prahy přes Petrohrad do Novosibirsku a Marťa letěla až ve středu, přes Moskvu a do Tomsku.
Tomsk
Přistáli jsme s Vojtou v Novosibirsku, kde na nás čekal minibus a asi šestihodinová cesta autobusem do Tomsku. Tam jsme se ubytovali v hotelu a usnuli. Když jsme se odpoledne probudili, tak jsme vyrazili na prohlídku města. Sice jsme neuměli přečíst azbuku, ale suverénně jsme procházeli městem podle mapy na jednom turistickém letáku. Druhý den jsme se ve zdraví shledali s Martinou a čekal nás zahajovací ceremoniál a první projížďka na vodě.Meznárodní posádky
Kanál u Tomsku je maličký, ale na to, že si jej Rusové vybudovali sami s minimálními náklady, tak je skvělý. Rozdělili jsme se do posádek, Marťa nastoupila do mezinárodní ženské posádky, ve které kromě ní byli ještě: Omara z Kostariky, Valentina z Chile, Adriana ze Srbska, Suzanne z Holandska a Malene z Dánska. My s Vojtou jsme nastoupili do elitní mužské posádky s Draganem z Bosny, Ferou a Rosťou ze Slovenska a ještě se u nás střídali Joao z Brazílie a Braňo ze Srbska. Na kanále jsme si dali pár sprintů a během několika následujících dní zde hodně mírně potrénovali i slalom a H2H. Nejzajímavější část tohoto výcviku byla, když jsme si každý zkoušeli jak pomocí flipky sám otočit raft v případě cvaknutí, což se nám nakonec i hodilo.
Pohanka
Každý den ráno na snídani byla kaše – často krupičná, občas jáhlová nebo pohanková. Kdo se ráno nenajedl kaše, tak věděl, že další jídlo bude až oběd bůhví kdy, a tak jsme si na to postupně zvykli a vždy všechno snědli. A to dokonce, i když se před námi objevila místní kulinářská specialita, a to kaše z nudlí do polévky. Chutnalo to strašně, ale věděli jsme, že nic jiného nebude, a tak jsme to snědli. Toto samozřejmě platí až o stravování na Altaji, kde se stalo, že jsme třeba byli 5 dní bez možnosti zastavení se někde v obchodě a dokoupení něčeho lepšího k snědku. Ale celkově platilo, že ráno na snídani byla kaše. Obědy a večeře byly občas stejné, anebo alespoň dost podobné a všechny měli jeden charakteristický společný znak – pohanku. Ta byla vážně všude. A na pití byl občas čaj, jinak se pila nefiltrovaná voda z řeky.Jazyková barikáda
Postupem času jsme se začali poznávat s ostatními účastníky fóra. Nejvíce jsme se bavili s Draganem Babičem a jeho bosenskými kámoši Nedjem, Duškem a se Suzanne, a samozřejmě se Slováky.Pokoušeli jsme se komunikovat i s ruskými juniory, kteří celou dobu byli s námi, ovšem ani jeden neuměl anglicky. Anglicky nerozuměli ani prodavačky v obchodech, a tak vždy bylo nejjednodušší, pokud jsme neznali ruský výraz pro danou věc, mluvit na ně česky a doufat že díky slovanské příbuznosti našich jazyků se alespoň trochu chytnou. Z pořadatelů uměla dobře anglicky jen Ludmila, která vše zařizovala, a trochu líp Pavel, který nám potom dělal tlumočníka na Altaji.Maximum, minimum
Anglicky moc neuměl ani Alexej – hlavní pořadatel celého fóra a trenér ruských juniorských reprezentantů. Měl ovšem vychytaný systém, jak na to, a tak mluvil tak, že mu všichni rozuměli. V zásadě používal dvě hlavní slovíčka – minimum a maximum. A postupem času jsme to začali ze srandy tak používat i my ostatní. Tady jsou některé jeho legendární hlášky:„Maximum sleep, minimum problems“ – když nás večer hnal od piva
„Maximum speed, minimum time“ – když bylo potřeba něco udělat rychle
„Maximum left, maximum left, then rock and maximum right“ – holkám se snažil vysvětlit kudy jet daný úsek řeky.
No prostě měl na to svůj systém, který stál za to.Cestování po Altaji
Další den nás čekala cesta loděmi přes jezero, cestu jsme si užili i s několika zastávkami. Nejlepší byla ta, kde do jezera padal obrovský vodopád a my jsme se šli v trenkách koupat přímo k němu. Voda byla ledová, ale stálo to za to. Jak říkal Alexej, mělo to „maximum efekt“. Když jsme dojeli na druhou stranu jezera, tak nás naložili do aut a cestou necestou po katastrofálních polních silnících nás dovezli k dalšímu kempu. Ten den večer jsme se ještě podívali na druhou stranu řeky, kde se naházeli skalní útvary zvané Stone Mushrooms, a doopravdy vypadali jako velké kamenné houby a hlavně jsme se těšili na pořádnou vodu, protože zítra nás konečně čekala první, a zároveň asi nejtěžší altajská divoká řeka – Chulyshman.
Chulyshman
Na řeku jsme se začali chystat asi v 10 hodin dopoledne. Byl pěkný a na počasí na Sibiři velmi teplý slunečný den. Bylo nám řečeno, do kempu to bude trvat tak 3 hodiny, takže jsme počítali, že tak nejpozději ve 3 odpoledne budeme už v suchém. Na začátku cesty jsme se dokonce s Martinou a Draganem vsázeli o to, kdy přesně dojedeme, a ten kdo prohraje sázku, tak se půjde koupat večer do ledové řeky. Nakonec jsme šli všichni, ikdyž se svým tipem 15:50 jsem byl nejblíž. Do kempu jsme se totiž vrátili asi o půl deváté večer. Řeku jsme si vážně užili, byla to asi nejnáročnější řeka, kterou jsem kdy jel. V nejtěžších pasážích jsme museli vždy vystoupit, prohlédnout si to ze břehu a pak teprve pokračovat. A proto jsme se tímto stylem hodně zdrželi.
Peřej Ilgumen
Ruské nominační závody, kterých jsme se zúčastnili, se konaly na peřej Ilgumen na řece Katuň. Tato peřej může být dlouhá tak 600 – 800 metrů, ale co je hlavní jsou na ní obrovské vlny a v řece teče spousta vody. Takové vlny jsem na raftu ještě nikdy neviděl a raft v nich prostě fakt jel z kopce a pak do kopce. Člověk si řekne, že to jsou jen vlny a že se ve vlnách nemůže nic stát, když se bude správně zaklánět. Ale omyl. Během závodů jsme viděli nespočet posádek, které se zde převrátili, a i my jsme zde zažili zážitky, které si budu hodně dlouho pamatovat.
Raftové závody
Závody na řece Katuň bych rozdělil na úspěšný závod v kategorii R4 a totální propadák v R6. V kategorii R4 jsme vyhráli head to head a byli druzí ve sprintu a ve slalomu a celkově nám patřilo druhé místo. Zatímco v R6 nám při sprintové jízdě vypadl Vojta z lodi a my ho museli chytat, v head to head nám soupeř v prvním kole prasknul pádlem raft, slalom se nám také vůbec nepovedl a vše to završil sjezd. Při sjezdu jsme se po patnácti kilometrech dřiny převrátili necelých 200 metrů před cílem ve válci na peřeji Ilgumen. A naše proplavání cílem byla poslední tečka za jinak úspěšnou vodáckou výpravou na Altaji.
Cesta domů
Po závodech nás odvezli do kempu s názvem Srdce Altaje, kde byla závěrečná večeře, byli jsme v banje (=sauně) a z ní běhali se vždy ochladit do řeky Katuň. Ráno jsme se sbalili a čekala nás dlouhá cesta do Novosibirsku a druhý den ráno odlet. My jsme to měli ještě dobré, protože jsme letěli letadlem, ale hodně lidí muselo z Novosibirsku 2 dny vlakem do Moskvy a pak teprve letadlem ke svým domovům. V Novosibirsku jsme byli ubytovaní v hostelu, večer jsme utratili poslední rubly v obchodě za suvenýry, ruskou čokoládu, vodku a další věci, a pak jsme šli spát a ráno nás před hostelem čekal taxík, který nás odvezl na letiště a my letěli domů…
Napsal: Radek Janošek
