Někdy v březnu letošního roku jsem se na internetových stránkách Mezinárodní Raftové Federace dozvěděl, že v Číně se bude v červenci konat závod na Žluté řece u města Wubu. Tento závod měl být uskutečněn u příležitosti třiceti let raftingu na Žluté řece a čínští pořadatelé slibovali velkolepé závody. A tak jsem neváhal a napsal hlavnímu pořadateli Bingovy a po několika týdnech domlouvání bylo jasno. Stačí si vyřídit víza a můžeme letět – vše ostatní za nás totiž vyřídí čínská strana.
Seznámení s Čínou
V Pekingu jsme přistáli brzo ráno, ale vzhledem k nekonečným kontrolám na letišti jsme se dostali do příletové haly asi až kolem osmé. Nakoupili jsme si čínskou sim kartu, posilnili se a vyrazili na zastávku čínského metra. Síť pekingského metra je hodně hustá a tak jsme po dvou přestupech vystoupili z metra v centru Pekingu na zastávce Wangfujing. Prošli jsme malou část města a pak jsme zamířili k Zakázanému městu, které jsme si prohlédli a pokračovali na místní tržiště. Ve stáncích se tu prodávali k jídlu škorpióni, mořští koníci, kuřecí hlavy, chobotnice, netopýři, červy apod... My jsme se nakonec odhodlali a vyzkoušeli červy a jednoho velkého černé škorpiona. Já jsem si potom ještě koupil jahody v karamelu a šli jsme si radši spravit chuť do místního McDonaldu. Jelikož se blížil čas našeho odletu, tak jsme se vrátili metrem na letiště, kde nás čekalo další letadlo a asi dvouhodinový let do města Lvliang. Hned před letištěm na nás čekali dva autobusy, které nás dovezli až před hotel do města Wubu, které se na dalších šest dní stalo našim domovem.Průvodkyně - April
Hned u vstupu do hotelu se každého týmu ujala jedna průvodkyně a překladatelka, která se o tým starala celou dobu, co jsme byli na místě. My jsme dostali tu nejlepší – April. April je 28 a je učitelkou angličtiny na místní škole ve Wubu. Pořád se o nás starala a ihned se stala součástí našeho týmu a my jsme na ni nedali dopustit. Měli jsme fakt štěstí, protože ne všechny průvodkyně byly tak skvělé. Své by o tom mohl vykládat italský tým. Ubytováni jsme byli ve dvou dvoulůžkových pokojích v jedenáctém patře hotelu. Během příštích dnů se ujalo pojmenování Vojta One (Vojta Chrenka), Vojta Two (Vojta Přikryl), Žindžik (Jindra) a Radyka (Radek Janošek). Takto naše jména vyslovovala April a my jsme si na to pak celkem zvykli. Ještě teď si dokážu vybavit Aprilin hlas jak říká: „Radyka, where is Žindžik“?
Strava
Protože všechny večeře a obědy byly až na pár výjimek téměř stejné, tak popíšu naše večeře a obědy teď. V jídelně byla spousta stejných kruhových stolů, které na sobě měly ještě otočnou kruhovou desku, takže si lidé u stolu mohli jídlo, které leželo na otočné desce navzájem posílat. Každý den byly na jídlo čínské „švédské stoly“. V mísách bylo plno jídla a mnoho různých druhů a každý si mohl nabrat všeho podle libosti. Průměrně bylo na výběr okolo 15 různých druhů jídla. Ze začátku jsme ochutnávali všechno, později jsme už některé věci vynechávali a ke konci jsme někdy museli mísy i dvakrát obejít, abychom zjistili, co z nabízených jídel je nejpoživatelnější. Občas se v nabídce vyskytli i slepičí pařáty, prasečí uši a podobné speciality. Na snídani většinou byl výběr podobný jen méně bohatý. Pokud jsme měli štěstí, tak jsme na snídani ukořistili toastový chleba a vařené vajíčko a marmeládu. Pokud ne, tak jsme museli vzít za vděk něčím dalším. Naší každodenní záchranou se stali melouny.Žlutá řeka
Druhý den ve Wubu nás čekal trénink sjezdu. A tak jsme se ráno nasnídali, vzali si s sebou všechny věci na vodu a před hotelem na nás čekal autobus. Teď je ještě potřeba zmínit počasí. Bylo vedro. Strašné vedro. Teploty se odpoledne průměrně pohybovali od 35 do 40 stupňů celsia ve stínu. Ale zpátky k prvnímu dni na vodě. Autobusy nás vezli podél řeky asi 30 kilometrů proti proudu. Závodilo zde jedenáct týmů. Čtyři čínské a sedm zahraničních. Mezi zahraniční týmy, kromě našeho českého, patřily ještě Itálie, Německo, Austrálie, Nový Zéland, Slovinsko a Srbsko. Když jsme vystoupili z autobusu, všimli jsme si prvních fanoušků. Fanoušci v Číně byli fakt neskuteční, všude jich bylo strašně moc a pořád se s námi chtěli fotit. Prostě jsme si celou dobu připadali jako největší celebrity, a jak říká Eddie Edwards ve filmu Orel Eddie - cítili jsme se fakt olympijsky. Žlutá řeka má příznačný název, protože je fakt žlutá. Jedno koupání v řece, a když jsme vylezli z vody, byli všechny naše věci od písku. A naše bílé „basketbalové dresy“, které jsme pak dostali na závody, byli po jedné koupeli pěkně nažloutlé.
První závodní den
První závodní den byl v 7 hodin ráno před hotelem sraz a na programu mělo být oficiální zahájení, a potom závody ve sprintu a head to head. No. Nakonec to dopadlo trochu jinak. Místo cca 30 minutové cesty jsme jeli autobusem šest hodin. Všude totiž bylo nejprve tolik aut a později tolik lidí, že autobus nemohl projet. Až tak velký zájem byl o úvodní ceremoniál a náš první závod. Lidé prostě stáli kolem našeho autobusu a odmítali se pohnout. My uvnitř jsme dostali přísný zákaz vycházet ven, museli jsme zastřít závěsy u oken a posadit se dozadu, aby na nás nebylo vidět ani přes čelní sklo. Když jsme se konečně asi kolem jedné dostali na místo, kde měl být start sprintu, byli jsme všichni dost unavení. Mluvilo se o tom, že se ani nebude závodit. Už jsme s tím prakticky všichni počítali, když pro mě došla April, že mám jít na kapitánský mítink. Tam se nám všem Bing omluvil za komplikace, a že chápe, pokud bychom nechtěli závodit, ale stejně budeme hlasovat, a pokud alespoň jeden tým nebude chtít závodit, tak se závodit nebude. Dopadlo to tak, že jsme po mítinku šli na vodu. Startovali jsme jako čtvrtí a sprintový závod nás překvapil zejména svou délkou. U nás v Česku se jezdí sprinty, které jsou dlouhé kolem minuty, v Číně jsme jeli 5 minut a 40 sekund. Asi jsme nezvolili úplně optimální stopu na dlouhém oleji na začátku (ve vlnách jsme již jeli pěkně), protože jsme skončili na třetím místě dvě sekundy za Italy a dvanáct sekund za vítěznou posádkou z Nového Zélandu. Sice nás trochu mrzelo, že jsme nedojeli druzí, ale i tak jsme byli se závodem spokojeni. Na mítinku bylo naštěstí rozhodnuto, že head to head se nepojede. To jsme byli moc rádi, protože i když je to naše nejoblíbenější disciplína, tak jet ještě další závod v takovém vedru by bylo o zdraví.Závod ve sjezdu
Druhý závodní den se tedy konal sjezd. A my vyjížděli ještě před šestou, abychom se vyhnuli případným komplikacím, jaké nastali v den sprintu. Cesta naštěstí tentokrát byla v poklidu a za necelou hodinu jsme byli na startu sjezdu. Naše taktika jet „na Petera Sagana“ ztroskotala už na startu. Start nevyšel vůbec nikomu kromě Zélanďanů, kteří v době startu byli na čáře. Ostatní posádky stáli před startem daleko za nimi a nečekali, že se bude startovat tak brzo. My jsme odstartovali jako druzí, ale na Nový Zéland nám chybělo nějakých 10 – 15 metrů, které se nám zmenšit nepodařilo, a naopak nám Zélanďani začali odjíždět. Hned na startu jsme se tak zbytečně unavili a naše taktika že se povezeme na druhém místě, a před cílem zaútočíme a vyhrajeme, se nám nepovedla. A tak po urputném boji jsme nakonec jeli až za Italy na čtvrtém místě, a čekali, co se stane. Stalo se to, že Italové začali předjíždět Australany, kteří se unavili tím, že nás dojížděli. A tak my jsme se drželi pěkně za italským zadkem, předjeli jsme Austrálii a pokračovali dál. Za italskou posádkou se takto vezli velkou část závodu. Vojta byl sice trochu nervózní a ještě před půlkou závodu začal vykřikovat slogany jako „Teď je naše chvíle“, „Musíme je předjet už teď“, „Když je nepředjedeme teď, tak nikdy“, ale my jsme byli trpělivý a vždycky jsme mu jen řekli „Drž hubu a pádluj“. Když jsme projeli start sprintu a začali se objevovat první vlnky, tak jsme věděli, že nám zbývají tak 2 -3 minuty do cíle. A to bylo to, na co jsme celý čtyřicetiminutový závod čekali. Zkusili jsme zaútočit zleva, ale nepovedlo se nám to a tak jsme se museli vrátit zpět za Italy. Kousek před námi už byli velké vlny. Zbývala tak minuta a půl do cíle. A tak jsme to zkusili znovu, tentokrát zprava. Rychlost jsme měli dobrou a tak jsme se po menší potyčce dostali před italskou posádku právě ve chvíli, kdy jsme vjížděli do největších vln. Tady už bylo hlavní hlídat si stopu a hlavně záklony a udržet loď rovně. To se nám podařilo, a tak jsme ve sjezdu dojeli druzí. Jelikož nám bylo strašné horko, tak jsme všichni (až na Jindru, protože někdo na tom raftu zůstat musel) vyskákali do vody a nechali se na vestách unášet proudem. Pak jsme se nechali z vody vytáhnout na italský raft a dojeli až na místo, kde jsme vystupovali z vody.
Škola
Odpoledne se nás ujala April, a vzala nás k ní do školy, kde učí děti angličtinu. I když byly prázdniny a byla sobota, tak ty děcka byly ve škole a učily se. Je to tak u nich normální. Ve škole to bylo super. Děti nám zpívali a předváděli, co umí, pak jsme jim my na oplátku zazpívali „Skákal pes přes oves“. Každý po nás chtěl autogram. Nejprve chodili jen s papírem, potom se nechali podepisovat na trička a některé holčičky dokonce i na nádherné šatičky. Když jsme se podepsali úplně všem (dokonce jsme se podepsali na šaty i všem učitelkám), tak jsme ochutnali místní speciality, co nám nabízeli. Jedna rada do budoucna. Když vám budou v Číně nabízet místní specialitu, tak si to vezměte, protože je to slušnost ochutnat, a pochvalte to, protože se to od vás očekává. Ale vezměte si toho jen trochu a pak řekněte, že nemáte hlad, protože je dost pravděpodobné, že vám to nebude chutnat vůbec.Závěrečný ceremoniál
Večer jsme jeli autobusy na závěrečné vyhlášení. Když jsme před pódiem vystoupili z autobusu, mysleli jsme si, že jsme se snad ocitli na vystoupení skupiny Kabát. Na tribunách a kolem podia se mačkalo na třicet tisíc lidí a plno dalších jen tak stálo u cesty nebo u řeky. Už před vyhlášením jsme věděli, že jsme druzí celkově a teď se to potvrdilo, když před vyhlášením nám pořadatelé rozdali naše prize money. Byla to taková týdenní brigáda v Číně. Když konečně byli všichni na svých místech, tak jsme nastoupili na plochu a začalo vyhlašování nejlepších tří týmů. Za zvuku hudby z filmu Sedm statečných jsme se postavili na druhý stupínek, před třetí Itálii a za suverénně první Nový Zéland. Každý jsme dostali krásnou medaili a kytici, a poté v zákulisí ještě dvě skleněné trofeje. Byl pro nás připraven kulturní program. V jednu chvíli účinkující vytvořili velkého hada a vzali nás do něj a my pak společně s nimi snad půl hodiny tančili a běhali. Když toto vystoupení skončilo, tak se na podiu objevili nějací čínští zpěváci a rozjeli to. My už byli unavení, a když jsme od April zjistili, že to bude trvat ještě tři nebo čtyři hodiny, tak jsme se rozhodli, že pojedeme na hotel. Vzali jsme s sebou Italy a poté jsme s nimi slavili u nás na hotelu na pokoji.
Kulturní program a konec
Měli jsme před sebou poslední celý den ve Wubu, který měl být vyhrazen pro prohlídku místních památek. Nejprve nás vzali nad město, kde se rozkládá tisíc let stará pevnost a odkud jde také vidět hranice. Druhá zastávka byla v "Nudlové vesnici". Nudlová vesnice je asi hodinu a půl cesty autobusem od Wubu, kde se ručně vyrábí čínské nudle. V této vesnici pro nás měli připravené uvítání, ukázali nám výrobnu nudlí a pak jsme tu byli na obědě. Dalšími zastávkami byli horké prameny. Poslední zastávkou pak byla návštěva muzea a slavnostní večeře, kterou jsme si hodně užili. Velmi dobrým jídlem byl pečený bůček, který se tu dával společně s opečenou cibulkou do knedlíku a byl to vlastně takový hamburger. Největším zážitkem se pro mě ale stala cesta autobusem z muzea. Protože jsme z večeře odešli pozdě, tak nám ostatní závodníci již jedním autobusem ujeli a na nás tak zbyl druhý, ve kterém se vezli Číňané. A nás nenapadlo nic lepšího, než jim začít zpívat. Takže jsme jim předvedli hity jako „Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?“, „Vysoký Jalovec“, „Malá černá díra“, „Tomáš Garrigue Masaryk“ nebo „Na tých panských lúkách“ a na oplátku nám zase zpívali oni, takže jsme si cestu autobusem vážně užili.
Odjezd
Uteklo to strašně rychle a naráz nastal náš poslední den v Číně a my se museli začít balit a chystat na odpolední odjezd autobusem na letiště v Lvliangu. Dopoledne jsme si ještě šli nakoupit do supermarketu plno místních specialit, co jsme chtěli dovést domů a poté byl náš poslední oběd v hotelu. Objednali jsme si Pekingskou kachnu a bylo to nejlepší jídlo, jaké jsme za celý náš čínský výlet měli. Odjezd na letiště byl bezproblémový a naopak se nám ještě dostalo překvapení ve formě krabic domácích čínských nudlí pro každého. Dělali jsme si srandu, že ty nudle nemáme šanci dovést domů, ale nakonec se nám to vše povedlo, a to i přes to, že já a Vojta Přikryl jsme na ně na chvilku zapomněli a nechali je v Pekingu na letišti za bezpečnostní kontrolou. Ale včas jsme si to uvědomili a vrátili se pro ně. Na letišti v Lvliangu jsme se naposled rozloučili s April a za dvě hodiny jsme byli v Pekingu, pár hodin si počkali a pak už nás čekala „jen“ cesta směr Brusel – Praha – Olší u Telče. Vojta s Vojtou pokračovali ještě do Hodonína, ale já s Jindrou zůstal na táboře, kde si nás ale zase kluci se Saškou už za dva dny vyzvedli a jeli jsme na vodu do Itálie. Ale to je zase jiný příběh …Napsal: Radek Janošek
