Šmí, Mhů, Bjí, Skl, Jrá a Fsá na cestách
Zajeli jsme si na vodu do stínu hory Monte Bianco, jak Italové říkají nevyššímu evropskému vrcholu. Část z nás v Itálii zůstala ještě několik dalších dní spolu s holkami z Let`s go Rajhrad, a zbytek jel rajhradským autem po závodech zpět domů...
Ivrea
V úterý 25. července jsme se vrátili z Číny a už ve čtvrtek 27. z Hodonína vyjíždělo auto, které nás mělo dovést až do Itálie. V Miláně jsme sice chytli menší dopravní zácpu ale do města Ivrea, kde se konal závod ve slalomu, jsme dorazili včas před závodem. Zaregistrovali jsme se a chystali se na trénink. Naše posádka startovala v kategorii Open ve složení já (Radek Janošek), Jindra, a oba Vojtové. Druhá posádka startovala v kategorii juniorů do 23 let a byla ve složení Matica, Saška, Míša a Klára. Slalomový kanál v Ivrey je hodně rychlý a voda v něm je silná. Slalomová trať měla 17 branek a byla postavena velmi obtížně. Vojta Přikryl nakonec nezávodil, protože mu bylo nevolno. A tak nám musel vypomoci Filip Pecháček z Letohradu. První jízda se nám velmi povedla a obsadili jsme dobré třetí místo. Po závodě jsme na nic nečekali, nasedli jsme do auta a vydali se asi 70 kilometrů směrem k francouzským hranicím do vesnice Villeneuve, kde jsme byli ubytovaní v kempu.
Raftování ve Villeneuve
V neděli jsme měli čas – vyhlášení bylo až pozdě odpoledne – a tak jsme s kluky z Hanace a s holkama vyrazili na vrchní a nejtěžší, ale nejkrásnější, úsek řeky. V Hanace autě jsme dorazili až do Courmayeru a nafoukli dva Pulsary. Vrchní úsek se nám moc líbil, byl vodnatý, divoký, byly zde velké vlny a válce. Dokonce i Radeček, který se vždy chová jak mistr světa (což v raftingu dokonce je), měl pro vodu jen superlativy. Když jsme dojeli, tak vyhlašování již bylo v plném proudu. Jen v neoprenových kraťasech při cestě do sprchy jsem tak vyzvedával naši cenu za celkové třetí místo v těchto závodech Evropského poháru. A i díky tomuto výsledku se nám podařilo vybojovat celkové druhé místo v konečném hodnocení Evropského poháru v kategorii R4 muži. Po vyhlášení se Vojta s Vojtou sbalili a odjeli Rajhradským autem, nás zůstalo šest a měli jsme před sebou ještě dalších pět dní na vodě.Šmí, Mhů a spol.
Jak vznikly naše přezdívky? To když Jindra před Maticou pronesl o Míši:„Proč se jí sakra říká Šmí? To je jako kdybych ti já říkal Mh, Mhů.“ A tak jsme od té doby byli Šmí, Mhů, Bjí, Skl, Jrá a Fsá.Lanový park
V pondělí odpoledne jsme vyrazili do lanového parku nad Courmayer. Jak jsme totiž byli s klukama týden před Itálií v Číně, tak nám sem Francesco slíbil lístky a svůj slib dodržel. A tak kromě Matici, který nám oznámil, že má strach z výšek, jsme vyrazili. Druhý den ráno jsme se sbalili a vyrazili dál. Čekal nás dlouhý přejezd na Noce. Ovšem ještě předtím jsme se rozhodli vyrazit na Matterhorn. Nebo alespoň co nejblíže k němu. A tak jsme dojeli nejvýš, jak to šlo, a vyrazili na procházku. Do kempu jsme dorazili až za tmy. Postavili jsme stan a těšili se na zítřek, kdy nás čekala řeka Noce.
Noce
Noce je také moc krásna řeka, i když musím říct pravdu, tak Dora Baltea se mi líbí o dost více. V Noce je totiž za normálního stavu vody hodně kamenů a tak musí člověk kličkovat a stejně občas nějaký ten kámen lodí vezme. My jsme ten den jeli Nocu dvakrát. V druhé jízdě Klárce do kajaku v průběhu jízdy teklo, a tak jsme zastavili a vylili vodu. Ale pak jsme zjistili, že nám jaksi uplaval ten plastový špunt, který ke kajaku patří. A tak jsme museli improvizovat. Míša měla po ruce nožík a našla jablko a tak z něj vyřezala špunt, který přesně pasoval do té díry. Mimochodem ten špunt v tom kajaku vydržel až do Hodonína. No takže závada s kajakem byla vyřešena a my mohli pokračovat dál. Dojeli jsme na místo, kde jsme vystupovali první jízdu a udělali jsme menší změny. Na kajak šel Jindra, Klárka z kajaku na raft a Matica z raftu do auta. My jsme ale před sebou měli ještě pěkně těžký, ale krásný úsek řeky. Ujeli jsme pár kilometrů a vjeli mezi skály. Teď už jsme věděli, že jsme blízko soutěsky a tak jsme zastavili u břehu a šli se na vodu podívat z blízka. Voda v soutěsce na Noce se hodně zúží a je fakt divoká. Nejprve se musí projet mezi dvěma kameny, které jsou u sebe ani ne na šířku raftu, poté je potřeba si dobře najet do nejužšího místa, které tvoří takové esíčko s jedním válcem přes celou šířku řeky a poté je potřeba zabrat a namířit to mezi další dva kameny. Když se toto všechno povede, tak už se člověk jen trochu zhoupne na vlnách a je na oleji, který způsobuje vzdutí přehrady. Soutěsku jel nejprve Jindra na kajaku a my potom na raftu. Všem se nám to povedlo a tak už nás pak čekalo jen pádlování asi 5 kilometrů po přehradě a byli jsme u auta. Teda respektive u Matici, který už z dálky na nás volal: „Mhůůůůůů.“ Tento den byl fakt náročný, protože jsem si během dne napádloval přes padesát kilometrů. Ale i když už se začalo stmívat, tak my jsme ještě měli další plán. Museli jsme uskutečnit další přesun a přejet z Val di Sole do rakouského města Wildalpenu, kde na nás čekala poslední řeka naší výpravy – Salza.
Salza a domů
Protože jsme do kempu dojeli asi v 5 ráno, tak jsme spali aspoň do jedenácti a na vodu jsme se dostali až odpoledne. Na Barakách jsme z Wildalpenu jeli já se Sašenkou a Míša s Klárkou. V půlce trasy si pak přisedl Matica na kajaku. Voda na Salze je nádherně čistá – průzračně čistá – a celá příroda a krajina okolo je jak z pohádky. Voda není tak divoká jako na předchozích řekách, ale o to víc si to tam člověk může vychutnat. Když jsme se blížili k soutěsce, tak přišla Maticova chvíle. Najel do válce bokem, převrátil se a musel krysit. A my ostatní pak chytat kajak. No naštěstí se nám to povedlo a mohli jsme zanedlouho pokračovat dál. Pak se Matica málem cvaknul ještě jednou, ale Míši a Klárce se povedlo ho chytit a vytáhnout už když se převracel do vody. Takže za celý náš výlet se nám povedla jen jedna koupačka a to až poslední den na vodě.Napsal: Radek Janošek
